Scénu svého prvního mistrovství světa mezi muži opouštěl tak, jak už to bohužel zná. S pamětní medailí v ruce jako poděkování za účast na turnaji. K vzteku… Tomu Ondruškovi stejně jako celému českému florbalu otevřel propadák v Curychu oči. Po prohře s Nory se dušoval, jak bude makat, aby se něco takového už příště neopakovalo.
Upřímně – pochybovali jste o sobě před zápasem s Nory po tom všem?
„Samozřejmě, že tím, jak se ten turnaj vyvíjel, vzhledem k zápasu s Lotyšskem, nám to hodně nahlodalo sebevědomí. Snažili jsme se to změnit, řekli jsme si, co je špatně, co je dobře. Uvědomovali jsme si, že jsme reprezentanti a ne nějaká parta, která si jde udělat jenom žízeň. Bohužel, víme, že to občas vypadalo, jako kdybychom byli sebranka 20 hráčů, která bohužel neví… (nedořekne) Ale i když se to vůbec nepovedlo, chci říct to, že za tím týmem stojím. Nasazením se nepovedl jeden zápas, v jiných tam tým nechal všechno. Byla tu velká motivace něco uhrát – jenže se to nepovedlo.“
Co pro tebe tenhle neúspěch znamená do další kariéry?
„Je to mé třetí mistrovství, z toho byla 2 juniorská, a mám potřetí pamětní medaili. Je to krásné být reprezentant, strašně si toho cením, ale teď už jsem věřil tomu, že to konečně vyjde a že to zacinká. Už teď vím, že jestli dostanu v dalším dvouletém období důvěru od nových trenérů, slibuju, že budu dělat všechno pro to, abych byl na další takový turnaj po všech stránkách stoprocentně líp připravený. Tyhle negativní zkušenosti si vezmu jako varování, abych ještě víc makal na sobě, na psychice, na fyzičce, na technických věcech, nevypustím jediný trénink. Protože do čtveřice už tohle fakt nikdy nechci zažít!“
Může tenhle nejhorší výsledek v historii českému florbalu pomoct?
„Když se díváme na ty ostatní týmy, upřímně řečeno, měli bychom hodně těžké tu medaili uhrát, i kdybychom Lotyše porazili. Ty tři týmy jsou hodně našlapaný. Samozřejmě nikdo nechce být u takového průšvihu, ale i tak: za ten tým se postavím. A vím, že bude strašně moc lidí, kteří, když přijedeme do Česka, se nám nebudou moci podívat do očí. Ale makali jsme a že to nevyšlo… Ano, Norsko bychom měli porazit v základní hrací době bez jakýchkoliv pochyb. Neuznali nám gól, který měl jednoznačně platit, pak tyčka u mého nájezdu, ten byl taky klíčový… Ovšem nebyli jsme na ten turnaj připraveni tak, jak bychom měli být. Pokud jsme chtěli medaili, museli jsme být v mnohém úplně jinde a bohužel jsme nebyli...“
Říkáš, že jste nebyli dostatečně připraveni. Co jste zanedbali?
„Nevím… Na soustředění v Bystřici to vypadalo pěkně, myslím, že dost z nás mělo slušnou formu. I já jsem tady cítil, že se zvedám herně i psychicky. Myslel jsem si, že mám natrénováno, ale nemohl jsem to ze sebe dostat. Takových hráčů tady bylo víc, možná převážná většina. Ani v jednom zápase jsme se tu nesešli s formou, přitom ta pohoda mimo hřiště byla v týmu obrovská. Byla tady skvadra lidí, která věděla, za čím si chce jít, ale nešlo to.“
Milan Garčar říkal, že selhali straší hráči, že mladým nepomohli… Pociťoval jsi to jako nováček na šampionátu?
„Řeknu to úplně jednoduše: sice je mi 20 let, ale nechci se za nikoho nikdy schovávat. Věřím, že ti zkušení stejně jako já udělali všechno pro to, aby se na tenhle turnaj připravili. A to, že se tady nesešel nikdo s formou není o tom, že bych se měl schovávat za starší hráče. Bylo sem vybraných 20 lidí, kteří to mistrovství měli odehrát, urvat ho, měli dát ty góly a kdo je dá, je úplně jedno.“
Ty jsi jeden přitom v prodloužení Norům vstřelil. A podle televizních záznamů byl regulérní…
„Řeknu k tomu tolik: gól to byl, měl platit. Rozhodčí signalizoval hru v brankovišti, která nebyla. Po zápase za mnou přišel a říkal, že pískal faul, který se stal předtím. Jenže mi ukazoval hru v brankovišti. Vymlouval se. Ale já se taky nechci vymlouvat, měli jsme to uhrát jinak. Samozřejmě mě to bude budit několik nocí, protože ten gól byl regulérní a podle toho, jak se ten zápas vyvíjel, to byla klíčová situace.“
Ale nakonec se radovali Norové…
„Hned po tom posledním nájezdu jsem si řekl, že do toho dalšího období budu tak dřít, že jestli na příští mistrovství dostanu důvěru, sežeru každého hráče a kdybych tady měl zemřít, tu medaili už prostě uhraju, protože takhle už nechci dál pokračovat. Tři pamětní medaile – je to krásný, ale už dost. Nechci to dál zažívat.“
