Čtvrtfinále s Finy oddřeli tak, jak měli vystupovat od samého začátku mistrovství světa. Jenže už bylo pozdě, na mistry světa Češi herně neměli, ztratili klid. Obránce Milan Garčar mluví i o tom, proč na EFT s Finy národní tým hrát dokáže a když jde o něco, je svázaný a bezstarostnost je pryč.
Když porovnáš čtvrtfinále mistrovství světa se zápasy na Euro Floorball Tour, kde Finy dokážete přehrát, měli jste nyní na hřišti stejnou pohodu a lehkost jako v duelech EFT?
„Těžko říct. Když si vezmu, že EFT je dvakrát za rok, naprosto nesvazující turnaj, který, když dostaneme napráskáno, 2 dny se o tom píše a pak se rozprchneme do klubů. A máme zase x soustředění a možnost přípravy na další turnaj. Teď nechci, aby to vyznělo špatně, určitě se na to těšíme a snažíme se na to nachystat, ale ve finále, když se stane na EFT nějaký průšvih, nic to neznamená, jen si z toho můžeme vzít nějaké ponaučení, nastudovat videa. Když se stane průšvih na mistrovství světa, jako se stal teď, není cesty zpět. A to je něco, co za námi bude 2 roky. Na EFT asi hrajeme s větším klidem a líp. A není to o tom, že ty týmy by se méně soustředily. My hrajeme s větší lehkostí, vycházejí nám souboje…“
Třeba jako loni v Brně, kde jste tým Suomi porazili 7:5.
„Večer před zápasem jsme se zrovna na tohle utkání dívali a tam, když to srovnám s tímhle zápasem? Dva odlišné týmy… A přitom bychom zase měli být o rok a něco zkušenější, sebevědomější a bohužel jsme to neprodali. Nevím, kde je chyba…“
V čem byla ta největší odlišnost obou českých týmů z Brna a z Curychu? Připadalo mi, že se bojíte jít dopředu…
(povzdechne si) „To je asi právě ta zodpovědnost. Chybí nám lehká bezstarostnost udělat dané rozhodnutí. Ve chvíli, kdy hrajeme tady na mistrovství světa, konkrétně ještě dnes ve čtvrtfinále, kdy jsme se mohli vrátit zpátky a odčinit ten průšvih, který jsme vytvořili s Lotyši, je to trochu svazující, je to vyřazovací část mistrovství světa, samo o sobě je to výjimečné utkání. Na turnajích EFT nás to tolik netíží, chceme se prezentovat co nejlepší hrou. Tady samozřejmě taky, ale máme trochu svázané ruce a bylo vidět, že nejsme tak kvalitní hráči, jak si myslíme, že jsme, abychom se dokázali přes tohle přenést a hodit to za hlavu.“
Cítil jsi v hlavě ještě to fiasko s Lotyši? Pramenila ta opatrná hra z toho, že jste nechtěli dopustit další blamáž a dostat od Finů debakl?
„Ne, ne, tohle jsme vůbec neřešili. Průšvih byl zápas s Lotyši, tam jsme si řekli, že hůř prostě hrát nemůžeme. Nemyslím v rámci techniky, nebo zakončení, i když to bylo tragické. Myslím to, že jsme hráli totálně bez nasazení, bez nějakého náznaku zodpovědnosti vůči týmu, muselo to vypadat jako nějaké tréninkové utkání. Kdybych se na takový zápas měl dívat, po 20 minutách to vypnu a odejdu, protože to vůbec nemělo nějaké parametry národního týmu. Mohli jsme se jen odrazit, dnešní výkon, aspoň co se týká soustředění, nasazení, důrazu, těch věcí, které nás vždycky zdobily a které jsme ve skupině neprezentovali, byl mnohem lepší.“
Přesto byl proti Finům patrný herní rozdíl. Hráči z extraligy, kteří nastoupili v poli, s výjimkou jednoho, byli v porovnání s Finy o pohyb pomalejší, méně sebevědomí, ztracení. Hráči, kteří v domácí soutěži střílejí suverénně od půlky, se najednou báli…
„Na těch hráčích v klubu leží trošku jiná zodpovědnost než v národním týmu, kde je to přece jen rozložené a kluci, kteří jsou ve svých klubech ikony, se tu musejí podřídit té kolektivní hře, aby byl úspěch. Protože jednotlivec v národním týmu nic neznamená, myslím, že to byl kámen úrazu v těch zápasech ve skupině, které jsme hráli spíš individualisticky. Ale myslím, že český florbal potenciál má. Milan Tomašík, Tomáš Sladký, Honza Jelínek, současní vítkovičtí kluci, na ně je fakt radost se dívat, je jen škoda, že my, ti starší hráči, jsme je nepodpořili. Beru spoustu věcí na sebe, že jsem je týmu zkazil. Mohl bych z toho mít lepší pocit a bohužel nemám... Musím o hodně věcech přemýšlet. Ještě pořád máme před sebou 2 zápasy, které jsou neméně důležité, i když se už s nimi nedostaneme na medailové umístění. Ale pořád hrajeme o budoucí možnosti. Chceme dokázat, že opravdu ten jeden zápas, který jsme nezvládli, dokážeme hodit za hlavu a aspoň jednou, nebo dvakrát se budeme prezentovat tím českým florbalem a ukážeme, že tu sílu máme.“
Nejsou myšlenky o poražení Finů vzdálené realitě? Když vedle sebe postavíme sestavu Finů, jsou to samé největší hvězdy těch nejlepších klubů světa. Česká sestava rozhodně takové hráče nemá…
„Jasně, to je pravda, ale to bylo vždycky. Vždycky byli Finové ty top superstar. Je možné, že nám to chybí. Posunuli jsme se technicky dopředu, máme lepší hráče, ale na týmovém výsledku jsme se naopak propadli dolů. Vůbec si nemyslím, že je to o tom, jací hráči proti nám stojí. Když si vezmu šampionát v roce 2004 tady ve Švýcarsku, český tým hrál proti Švédům, proti Švýcarům, to byly ikony tehdejší generace. A Češi, kteří tady byli, byli vyjukánci, kteří si přáli nějaký výsledek a jen tím týmovým pojetím ten výsledek udělali. A my máme možnost si všechny tyhle věci najít, máme se na ně možnost podívat, ale bohužel jsme se neinspirovali. Tak, jak se hráči individuálně posunuli dopředu, tak jsme týmové pojetí trochu zatratili, a to je průšvih…“
