Přišel, viděl, zvítězil. Jere Liljenbäck si roční pobyt v České republice užil. Před sezonou se dohodl se střešovickým Tatranem a brzy zapadl do základní sestavy. Stihl si zahrát finále Ligy mistrů a oslavit titul ve vůbec prvním Superfinále. Domů, do země tisíce jezer odjede s pocitem, že se zase bude chtít vrátit.
Českou extraligu vyhráli v historii tři Finové. V současném kádru Tatranu Jaakko Hokkanen a Jere Liljenbäck, před nimi v roce 1999 Raine Lampio.
„O Rainem jsem se doslechl až v Čechách. Neznám ho, ale na Tatranu o něm vyprávěl hlavně Tomáš Kafka,“ říká Jere Liljenbäck, který se pro dobrodružství v Čechách rozhodl před rokem. Díky programu Erasmus poznal český florbal, ale i život.
„Na Praze je vidět, že je krásná a je z ní cítit historie. Samozřejmě, na začátku trvalo nějakou dobu, než jsem poznal a pochopil životní styl a českou kulturu,“ přiznává těžší začátky. I díky florbalu ale měl lepší pozici.
„Prvních pár týdnů jsem žil v hale Tatranu. To bylo docela praktické pro tréninky. Pak jsem dostal kolej, ale stejně jsem chtěl zůstat blízko fakulty FTVS a na Praze 6,“ vysvětluje.
[caption id="attachment_18104" align="alignleft" width="375" caption="Jere Liljenbäck, Johan von der Pahlen a Jaakko Hokkanen"]
[/caption]
Na české prostředí si ale zvykl.
„Atmosféra je tu jiná než ve Finsku. Bylo to pro mě nové, ale pěkné. Poznal jsem, že ten klub má velkou historii, lidi drží pohromadě a hráči věří sobě i jeden druhému,“ vypráví.
Liljenbäck měl zkušenosti ze Salibandyliigy a v juniorském věku patřil i do širšího výběru reprezentace. Před příchodem do Tatranu ale hrál za druholigové S-bandy a byl lídrem. V Tatranu ho ale čekala trochu jiná role, než ve Finsku.
„Učil jsem se hrát trošku pasivnější hru, než na jakou jsem zvyklý. A myslím, že jsem se v průběhu sezony docela zlepšoval. Moje pozice se měnila, každou chvíli jsem hrál něco jiné, některé tréninkové zápasy i jako útočník. Naštěstí jsem neskóroval,“ směje se. Zřejmě proto, že nechtěl přesvědčovat trenéry o svých kvalitách, neboť chtěl zůstat na svém oblíbeném postu obránce.
V dresu Tatranu chyběl v sezoně jen jediný zápas. Může tak zhodnotit, jak proběhla střešovická cesta za titulem.
„Ono to bylo tak trochu nahoru a dolů. Začali jsme se ztrátou s Brnem, ale pak jsme v Poháru mistrů hráli opravdu dobře. Ten turnaj byl samozřejmě jeden mých nejlepších florbalových zážitků. Porazili jsme Storvretu i Wiler,“ přiznává Liljenbäck.
[caption id="attachment_18103" align="alignleft" width="393" caption="Jere Liljenbäck na Poháru mistrů - proti švýcarské hvězdě Matthiasovi Hofbauerovi"]
[/caption]
Po startu ve florbalové Evropě se ale Tatran opět trochu hledal.
„Bylo těžké se zase zpátky soustředit na ligu. Vypadli jsme z poháru a ztratili myslím 3 zápasy v řadě. Ale na konci sezony jsme se rozehráli a dotáhli to do vítězného konce,“ říká finský zadák.
Vrcholem bylo logicky Superfinále ve vysočanské O2 areně. O zážitku zahrát si před osmi tisíci diváky se možná mnohým slavnějším finským hráčům jen zdá.
„Bylo to úžasné, zakončit sezonu takovou akcí. Každý, z nás, kdo tam hrál, na to musí být hrdý. Doufejme, že v budoucnu to bude ještě lepší. Opravdu bych chtěl poděkovat všem florbalovým příznivcům,“ říká Liljenbäck.
[caption id="attachment_18105" align="alignleft" width="389" caption="Jere Liljenbäck v souboji s Torpedem Havířov"]
[/caption]
Malému bekovi možná úspěšná sezona v Tatranu opět otevře dveře do Salibandyliigy, do Střešovic šel ze druhé nejvyšší soutěže.
„To ukáže čas. Určitě budu hrát florbal dál, ale v jakém klubu, to je otevřené,“ říká.
A nevylučuje, že za nějakou dobu zase do Prahy přijede.
„Já se určitě vrátím, abych se s těmito lidmi zase potkal. Ale kdy, a na jak dlouho zase přijedu, je teď těžké říct. Možná bych tu rád v budoucnu opět hrál, nejdřív však musím dostudovat,“ říká Jere Liljenbäck.
Jeho zkušenost v české extralize ale byla pozitivní:
„Tatran, ale i celý český florbal mohu doporučit.“
