Adélo, v průběhu ročníku jste se zapojila do svého nového týmu Bulldogs Brno. Jak se vlastně udál váš přesun z Vítkovic?
„Podle plánu jsem měla začít hrát již od začátku sezóny, ale došla jsem do bodu, kdy jsem potřebovala pauzu a uspořádat si svůj osobní život a zjistit, jestli mi florbal bude vůbec chybět. Nakonec jsem se k florbalu vrátila v lednu a zpětně vím, že pauza mi jenom pomohla a byla potřebná. Tím chci moc poděkovat Buldogs za druhou šanci a vstřícnost.“
Tušila jste od začátku, že by se vám mohlo povést něco velkého?
„Upřímně netušila. Věděla jsem, že je v týmu velká síla a holky na sobě dřou už několik let a trenérský tým odvádí skvělou práci, ale o titulu se nám všem tak maximálně jen snilo.“
Postupně jste si získala pevnou pozici v sestavě, což třeba ve Vítkovicích úplně neplatilo. V čem byla ta změna?
„Dostala jsem šanci, důvěru a prostor na to ukázat co umím, což jsem ve Vítkovicích postrádala. V Bulldogs se snaží dávat příležitosti i mladším hráčkám a rozvíjet tak jejich sebevědomí a dovednosti, což si myslím spěje k rozvoji a zvyšování úrovně celé ligy. Z čehož by si myslím Vítkovice mohly vzít příklad.“
Play off jste prošly se sérií devíti výher v řadě. Poznala jste už právě z Vítkovic, že rozjíždíte něco velkého?
„Nemyslím si, že by to mělo něco společného s Vítkovicemi. Měly jsme v týmu jasný plán a každou výhru jsme společně oslavily a pak šly s čistou hlavou do dalšího zápasu. Gradovala v nás síla a chuť vítězit hlavně díky skvělému týmovému výkonu a dobře odvedené práci na hřišti.“
V superfinále jste se postavily právě Vítkovicím. Jaké to pro vás bylo?
„Na superfinálový zápas proti Vítkovicím jsem se těšila. Mám v týmu Vítkovic sice kamarádky a jsou to bývalé spoluhráčky, ale věděla jsem, že si to během zápasu nesmím připouštět a že ony nad tím přemýšlet také tak rozhodně nebudou. Jinak to bylo skvělá příležitost ukázat trenérům, jak jsem se herně posunula.
Utkání nakonec rozhodlo vaše nahození. Jak byste popsala závěrečnou akci ze svého pohledu?
„Když jsem nastupovala na hřiště, věděla jsem, že už nezbývá dost času a nechtěla jsem, aby se zápas protáhl do prodloužení. Ale když měla Anička u půlky hřiště míček, myslela jsem, že vezme akci na sebe. Rozhodla se mi ale nahrát a já jsem viděla volný prostor před sebou, tak jsem vyrazila dopředu a poslala jsem tam - jak říká Číča ‚huláka z beku‘ - a nějak to tam padlo.
Měla jsem za to, že situaci před brankou tečovala Líla Bolfová, která mi však vzápětí řekla, že neví, jestli tu střelu tečovala. Pak probíhala jen obrovská radost a neskutečná euforie. To že jsem vstřelila rozhodující gól v tak důležitém zápase mi popravdě nedochází ani doteď. Ale pokaždé, když si na to vzpomenu, tak se jen usmívám.“
